Sporty

V této sekci budeme postupně představovat různorodé sporty a budeme upřednostňovat ty, které nejsou obvyklé.

Korfbal je míčová kolektivní hra, ve které spolu nastupují společně muži i ženy. Hraje se na hřišti o rozměrech 40 x 20 m, rozděleném na 2 poloviny. Účelem hry je prohodit míč košem, který stojí na tyčovém stojanu uvnitř každé z hracích polovin a je vysoký 3,5 m bez odrazové desky. Hrací doba je 2 x 30 minut.

Pravidla

Jedná se o míčový, košový, týmový, smíšený a komplexní sport s více než stoletou tradicí. S míčem může hráč udělat jen dva kroky, dribbling není povolen. Nesmí se střílet, pokud je obránce na vzdálenost paže. Je zakázáno brát soupeři míč z ruky, musí být chycen, když je ve vzduchu. Je zakázáno hrát nohama, běhat s míčem a faulovat. Muž smí bránit pouze muže, žena ženu.

Kin-ball je poměrně nová míčová hra. Byla vyvinuta v Kanadě na konci osmdesátých let pro sportovní potřeby dnešní doby. Je poměrně fyzicky náročná a přitom nevyžaduje dlouhý trénink, aby si člověk užil zábavu. Po krátkém vysvětlení základních pravidel se dá začít hrát. Tím, jak se kinball trénuje častěji, tak se odkrývají další úrovně dovedností odpalu, orientace v prostoru a samozřejmě strategické uvažování.

Co potřebujete k tomu, abyste mohli hrát

Potřebujete 12 hráčů, 3 týmy. Nejmenší počet hráčů je 8 (dva týmy).

Hrací prostor 20 * 20 metrů, ale můžete hrát i na menším (nejmenší doporučený je 15 x 12 m). Kin-ball balón 122 cm průměr a rozlišovací dresy (tři barvy).

Základní princip hry

Cílem hry je odehrát míč tak, aby jej tým na příjmu nechytil a míč se dotkl země. Naopak tým na příjmu musí zabránit tomu, aby se míč dotkl země. Hrají ale tři týmy takže ten kdo odpaluje balón zakřičí barvu týmu, který má balón chytit. Pokud ho tým na příjmu chytí stává se útočícím týmem, odpaluje a volí barvu týmu který má míč chytit Tak je to až do doby kdy dojde k chybě a tým na příjmu nechytí míč.

Disc golf je jedním z nejrozšířenějších sportů s létajícím diskem, odvozeným z klasického golfu. Vznikl v 70. letech v USA a získává stále více příznivců na celém světě. Cílem hry je podobně jako v golfu dokončit jamku co nejmenším počtem úderů – tedy hodů.

Princip hry

Disk se hází z určeného výhoziště na cíl (jamku). Jamku tvoří většinou ocelový koš, postačí však i strom, pařez, nebo dřevěný kůl zatlučený do země. Průměrná vzdálenost jamky bývá kolem 100-120 metrů a dá se časem dosáhnout třemi (případně i dvěma) hody. Po prvním výhozu hráč hází z místa, kde se disk zastavil a pokračuje, dokud netrefí cíl. Na každý hod si vybere talíř, který se mu hodí (podobně jako golfista mění hole). Talířů je několik druhů, liší se délkou, směrem případně i tvarem letu. Hřiště bývá navrženo tak, aby se hráči museli potýkat s přírodními překážkami, jako jsou stromy, keře, případně vodní plochy, a ukázali svoje schopnosti házet krátké i dlouhé, levo i pravotočivé hody. Vítězem je ten, kdo dokončí celé hřiště (většinou sestávající z 9, 12 nebo 18 jamek) nejmenším počtem hodů.

Na rozdíl od klasického golfu nepotřebujete drahé náčiní (pro začátek vystačíte s jedním diskem - cca 250 korun, navíc u některých hřišť fungují půjčovny, často jen proti záloze). Nemusíte být členem golfového klubu a platit poplatky za vstup na hřiště.

Hřiště pro disc golf

Kde se disc golf hraje? Všude v přírodě. Nebo přesněji skoro všude, kde je dostatek místa a vhodný terén. Ideální jsou větší městské parky, nebo příměstské oblasti s volnými i křovinatými plochami řídce porostlými stromy. Na škodu není ani malé převýšení či potůček nebo rybníček, které dokáží zpestřit hru. Při volbě jamek se klade důraz na jejich různorodost - střídají se vzdálenosti (běžně 50 - 180 m) a ve vysoké míře se využívá přirozených překážek, tak aby měl hráč na výběr z několika způsobů dosažení cíle (například 3 jisté kratší hody kolem stromů nebo jeden riskantní přes stromy a vodu).

Ve světě už existují tisíce disc golfových hřišť s instalovanými koši (nejvíce v USA (přes 3000), kde disc golf hrají desítky tisíc lidí, v Evropě je nejdále Švédsko - 103, z okolních států pak Německo - 59, více na PDGA), u nás bylo postaveno první stálé hřiště v Nučicích, dnes je jich už 19 (více na discgolf.cz a stále přibývají další - za první půlrok 2013 se otevřelo 5 nových). Navíc jsou pravidelné lokace turnajů, kterých se pořádá přes 30 do roka. (například Vesec, zámecké parky Kozel nebo Konopiště...)

Sport pro každého

Disc golf může hrát každý. Je to ideální sport na nedělní odpoledne pro celou rodinu – od capartů po babičky. Diskem se naučíte házet za pár minut a nezáleží na věku, pohlaví ani fyzické zdatnosti – stačí si jen zvolit cíle ve vhodné vzdálenosti a můžete soutěžit. Jako rekreační sport v sobě disc golf spojuje pobyt v přírodě s fyzickou i psychickou aktivitou a pomáhá tak v udržení dobré tělesné kondice i odreagování od starostí všedních dnů. Disc golf není finančně náročný - kromě disku nepotřebujete žádné další náčiní.

Slackline nebo také zkráceně slack je balancování, chození a skákání na popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy. Na rozdíl od chození po provazu není popruh na slackline natažený napevno, ale je více nebo méně pružný. Počátky této nové zábavy/sportu lze vystopovat do Yosemit, kde si lezci krátili volnou chvíli chozením po řetězech u místních parkovišť.

Existují různé druhy „lajn“. Lajny nízko nad zemí, na kterých se dělají zejména tzv. triky, highlajny natažené několik desítek až stovek metrů nad zemí, lajny nad vodou nebo extrémně dlouhé longlajny.

Slackline se skládá ze tří částí: 2–5 cm širokého popruhu, smyček vypodložených kartonem nebo kusem koberce sloužících jako kotvicí body a napínacího zařízení. Lajnu lze napnout různými způsoby v závislosti na její délce. U těch kratších postačí i dvě karabiny, u delších průmyslové napínáky a u těch hodně dlouhých je nutné použít systém kladek nebo naviják.

Vzhledem k tomu, že je slackline stále ještě novým sportem, vznikají neustále nové triky. V současné době jich je několik desítek od těch lehčích, které zvládne i téměř úplný začátečník, až po ty extrémně náročné, které se zatím podařily jen několika málo lidem nebo třeba i jen jednomu člověku (jako bylo například dříve salto vzad s dopadem na lajnu). Triky se mohou rozdělit do několika skupin: nástupy na lajnu (ze sedu, ze dřepu, výmykem), čelem k lajně (klek, sedy, svíčka), kolmo k lajně (raketa, turek), lehy a skoky.

Highline jsou lajny natažené vysoko nad zemí mezi stromy, skalními masivy nebo věžemi. Pro zajištění maximálního bezpečí je nutné mít dokonalé, několikanásobné kotvící body. Pod samotný popruh se upevňuje horolezecké lano, které je pojistkou pro případ, že by se přetrhl. Popruh nebo lano je nutné v místech, kde se dotýkají stromu nebo skály, vypodložit například odřezky koberců, batohy, dekami apod. Jednak proto, aby se neničil strom nebo skála, jednak proto, aby se neodíral nebo dokonce neprodřel popruh, zejména při pádu. Hajlajny se většinou chodí jištěny - slacklinisté si oblékají sedací úvaz neboli sedák spojený s popruhem lanovou smycí a dvěma karabinami se šroubovacím zámkem. Je ale zaznamenáno i několik přechodů bez jištění. Nejznámějším je nejspíš přechod highline na Lost Arrow v Yosemitech Deanem Potterem.

Bouldering je druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí. Název pochází z anglického slova boulder („balvan“). V současnosti získává velkou popularitu hlavně u začínajících lezců, mj. i díky své nenáročnosti na vybavení a zkušenosti.

Průkopníky boulderingu se stali Britové v 80. letech 19. století. Původně byl však bouldering používán pouze jako složka tréninkového plánu horolezců, přičemž cílem přípravy byly náročnější výstupy v horách. Jako samostatnému sportu se boulderingu poprvé začal věnovat v 50. letech 20. století John Gill, přední gymnasta, který shledal „lezení po šutrech“ zábavným.

Obvyklým bezpečnostním opatřením je jištění další osobou. Přitom neprobíhá pomocí lana a jistící techniky jako v horolezectví, ale jisticí zasahuje přímo pouze svýma rukama. Cílem je usměrnit pád lezce tak, aby nedopadl v nebezpečné poloze těla, např. hlavou na vyčnívající kámen. V případě nehody také další osoba může poskytnout pomoc.

Jak z názvu vyplývá, klasickým terénem boulderingu jsou různé balvany a menší skalky. Do definice boulderingu by spadal např. i dlouhý traverz rozsáhlého skalního útvaru, když by se lezec pohyboval nízko nad zemí.

Neostrá je také hranice, jaké skalní útvary a jakou výšku lze ještě považovat za malou. Vyšší bouldery se označují jako „high bally“. Bouldering ve výšce v řádu desítek metrů a s velkým rizikem smrti v případě pádu by většina lezců označila spíše za skalní lezení stylem free solo. Bouldering lze také provozovat na umělých stěnách „bouldrovkách“, v tělocvičnách apod., které slouží hlavně k zimní přípravě.

Capoeira je brazilské bojové umění. Jde o komplexní kulturní fenomén, obsahující svébytné bojové umění, připomínající pohybovým stylem tanec s akrobatickými prvky, doprovázené původní hudbou.

Kolébkou capoeiry je brazilský stát Bahia, tradičně zemědělská oblast, která je historicky negativně poznamenána masovým dovozem afrických otroků. Capoeira je tradičné považována za jeden z nejvýznamnějších fenoménů původně africké - především pak angolské - kulturní tradice a výsledek následné syntézy africké, původní brazilské a expandované evropské kultury na území Brazílie.

Díky procesům globalizace zažívá capoeira mohutnou expanzi takřka do celého světa, kde nabývá zhruba od sedmdesátých let 20. století neobvyklé popularity.

Historie

Šlo o obranu beze zbraní proti zlodějům slepic, násilníkům a lupičům, a také proti zvůli bílých otrokářů.

Od roku 1707 byla capoeira zakázaná. Otroci ji dále praktikovali jako „bojový tanec“, směs elegantních pohybů a akrobacie. Traduje se, že moderní podoba capoeiry se vyvinula v breakdance v americkém Bronxu. Capoeiristé však nepovažují tuto domněnku za pravdivou.

Od roku 1808 brazilská vládnoucí třída tvrdě potlačovala toto bojové umění a proti capoeiristům postupovala neobyčejně brutálně. Od roku 1825 byli barevní otroci v takovém postavení, že i pískání či postávání na rohu ulice, anebo vyluzování jakéhokoli zvuku bylo považováno za projev zakázané capoeiry a velmi tvrdě trestáno.

Navzdory těmto pohnutým historickým událostem se od roku 1972 capoeira opět stala, díky státu Brazílie, uznávaným bojovým uměním. Stala se populární, dostala pevná pravidla a stala se po fotbalu druhým nejoblíbenějším brazilským sportem.

Mezi novodobé průkopníky Capoery patří například Lateef Crowder.

Curling je týmový sport, ve kterém se hráči snaží dopravit po ledu své kameny co nejpřesněji do vyznačeného prostoru. Curling je v rekreační podobě fyzicky nenáročnou hrou pro dvě mužstva o čtyřech hráčích, kteří se pokusí projevit týmového ducha, schopnost koncentrace, odhad vzdálenosti a strategické myšlení.

Historie

Poprvé je curling zmiňován v 16. století v oblastech dnešního Skotska, kde byla tato hra hrána na zdejších zamrzlých jezerech. Ve zdejším městě Perth byla údajně v roce 1716 sepsána první pravidla. Počátky organizování curlingu jsou dány vznikem „Grand Caledonian Curling Club“, k němuž došlo v roce 1838 ve Skotsku. Po pěti letech byl spolek přejmenován na „Royal Caledonian Curling Club“. V průběhu 19. století se curling rozšiřoval dále do Evropy a pronikl i do Severní Ameriky či na Nový Zéland.

V roce 1966 byla založena Mezinárodní curlingová federace. Sídlo má ve skotském Perthu a zastřešuje 46 národních asociací. Evropská asociace byla založena roku 1975 a sídlo má v Eggenfeldenu v Německu. Sdružuje 35 národních svazů. Český svaz curlingu byl založen roku 1990 a sídlo má v Praze.

Na zimních olympijských hrách se curling objevil poprvé v roce 1924, 1932, 1988 a 1992 tehdy ovšem jako tzv. ukázkový sport. Od her v Naganu v roce 1998 se v programu her opět objevuje plnohodnotně (a to jak turnajem pro muže, tak pro ženy). Mistrovství světa se každoročně koná pro muže od roku 1959 a pro ženy od roku 1979. Roku 1975 se konal první ročník mistrovství Evropy mužů i žen a od té doby se uskutečňuje pravidelně každým rokem. V roce 2005 navíc přibyl evropský šampionát smíšených družstev.

Mezi nejlepší světové celky patří výběry Kanady, Spojených států amerických, Spojeného království a týmy ze skandinávských či alpských států.

Hrací plocha

Curling se v současnosti hraje v krytých halách. To proto, aby byly zajištěny podmínky na kvalitu ledové hrací plochy, která musí být bez nerovností. Led se při tvorbě jemně kropí, následně se uhlazuje, kontroluje se složení vody, teplota ledu i vzduchu a také se prověřuje jeho vlhkost a proudění, Plocha, na níž se curling hraje, je dráha o rozměrech 42,5 m na délku a minimálně 4,27-4,75 m na šířku.

Hrací kameny

Kámen je vyroben ze žuly, je vyvážen, vyleštěn a jeho středem je naskrz provrtán otvor, jenž umožňuje ukotvení plastové hlavice s držadlem. Hmotnost kamene nesmí překročit 19,96 kg a zároveň nesmí být nižší než 17,24 kg.

Obuv

Soutěžící používají během hry speciální obuv. Ta má na jedné z bot klouzavou podrážku; hráč vypouštějící kameny pravou rukou má klouzavou podrážku na levé noze, levák naopak. Na druhé noze je podrážka protiskluzová.

Koště

Koštětem hráči podle potřeby před jedoucím kamenem zametají led. Metením se led čistí, čímž dochází ke zvýšení rychlosti kamene a prodlužuje se tak (i až o několik metrů) délka jeho skluzu a jeho rotace.

Zápas

Curling proti sobě hrají dvě čtyřčlenná družstva. Utkání se hraje na osm či deset kol (nazývané také pojmem „end“). V každém endu je snahou hráčů umístit a udržet co možná nejvyšší počet kamenů svého družstva co nejblíže ke středu cílových kruhů a současně v tomtéž zabránit soupeřící straně (vhodným umístěním svých odhozených kamenů nebo metením). Ty z kamenů, které jsou mimo hrací pole, tedy nedostaly se za hog line, přejely za back line nebo se dotkly postranní čáry, jsou z kola vyřazovány. S výjimkou prvních hráčů smí soutěžící vypuštěným kamenem také narážet do již umístěných kamenů soupeře.

Když jsou vypuštěny všechny kameny daného endu, dochází ke sčítání dosažených bodů. Za každý kámen, jenž se nachází v cílových kruzích a je blíže jejich středu než nejbližší kámen soupeře, získává družstvo bod. V případě nejasnosti o vzdálenosti kamenů od středu cílových kruhů se tato vzdálenost určuje pomocí měřidla; v ostatních případech prostým pohledem oka. Družstvo tak může získat 1 až 8 bodů, soupeř vždy žádný. Nezůstane-li ovšem na konci endu v kruzích žádný kámen, končí obě družstva dané kolo bez bodového zisku. Následující kolo se hraje vždy z opačného konce dráhy, než kolo předchozí.

Vítězem zápasu je to družstvo, které má na jeho konci více bodů. V případě rovnosti bodů se hraje ještě jedno kolo navíc (extra end). Jedno utkání tak trvá cca dvě až dvě a půl hodiny. Každý hráč má před zahájením hry dva kameny. Družstva se ve vypouštění kamenů postupně střídají, přičemž o družstvu, které vypouštění kamenů začne, rozhoduje los. Hru obvykle zahajuje ten tým, který los prohrál. Nejprve tedy vypustí svůj kámen postupně oba první hráči svých týmů, následují druzí hráči, pak třetí a nakonec skipové. Ve stejném pořadí provedou všichni hráči odhody svých druhých kamenů. Členové stejného týmu, z něhož je odhazující hráč, mohou košťaty podle pokynů skipa upravovat jízdu vypuštěného kamene. Toto metení smí provádět nejdále po tee line, tedy po čáru kolmou na osu hřiště půlící cílové kruhy. Po překročení této čáry mohou naopak zametat členové soupeřícího družstva opět podle pokynů svého skipa. Po odhodu všech 16 kamenů (po osmi z každé strany) se provede součet bodů a družstva zahájí další kolo zápasu. Začíná obvykle to družstvo, které předchozí kolo vyhrálo.

Canicross je druh terénního sportu se psem, kdy jeden nebo i více psů napojen lanem na běžce-vůdce. Je populární zejména v Evropě. Je příbuzný zimním sportům jako skijöring a bikejöring.

První mistrovství světa se v roce 2002 konalo v italském městě Ravenna.

Většinou se používá jen jeden pes, méně často pak dva (klade to větší nároky na ovladatelnost psů). Pes by měl zvládat základní povely - doleva, doprava, stůj a samozřejmě mít základní tažnou průpravu. Lano je opatřeno amortizérem, který tlumí nárazy a chrání páteř běžce i psa. Běžec je opásán speciálním sedákem, který přenáší sílu psa.

Kanjam je nekontaktní sportovní hra s létajícím talířem a dvěma plastovými koši, které jsou od sebe vzdáleny 15m. Hrají proti sobě dva dvoučlenné týmy, cílem je hodit frisbee od jednoho koše a zasáhnout druhý koš. Hráč hází na koš, kde je připraven jeho spoluhráč, který může frisbee tečovat a tím ho umístit do koše. Vítězí dvojice, která první dosáhne 21 bodů.

Kanjam je skvělá hra, která chytne opravdu každého. Díky úpravě vzdálenosti mezi koši mohou hrát úplní začátečníci a děti od 12-ti let. Kanjam je technická hra, kde se střídá házení frisbíčka a jeho tečování. Důležitou roli zde ale hraje i taktika a psychická odolnost týmu!

Začni hrát kanjam a pronikni do evropské špičky v tomto sportu!

V Evropě je Kanjam novým sportem a proto pokud rád vítězíš pusť se do tréninku Kanjamu! Nejlepší můžeš být právě ty!!

Jedná se o venkovní hru z Finska. Mölkky je hra vhodná pro každého bez rozdílu věku, pohlaví a fyzické zdatnosti. Mölkky je vynikající způsob, jak poznat nové lidi nebo jak posilovat vztahy s rodinou, přáteli nebo spolupracovníky. Není potřeba žádné fyzické síly: úspěch je založen na kombinaci náhody a přesnosti házení. Vše, co potřebujete, je venkovní prostor - zahrada, park nebo trávník na návsi - pár přátel a sada kolíků Mölkky.

Pravidla jsou velmi jednoduchá a napínavá. Každá kuželka má svoje číslo a buď dostanete tolik bodů, kolik má sražená kuželka, nebo, pokud jich srazíte více, dostanete tolik bodů, kolik kuželek spadlo. Vítězí hráč, který jako první získá přesně 50 bodů. Pozor, kdybyste měli získat více bodů než 50, klesá vaše skóre na polovinu, tj. 25 bodů!

Historie Mölkky

Mölkky je původní finská kolíková hra, která pochází z jižní části Finska. Nápadně připomíná známou ruskou hru gorodki. Při hře Mölkky však není vyžadovaná vysoká fyzická zdatnost, jako je tomu u její starší alternativy gorodki.

Mölkky a svět

Mölkky dobývá celý svět! Kromě toho, že je nejrychleji prodávanou venkovní hrou v severských zemích, má Mölkky nadšené hráče po celém světě. Od roku 2004 se ve finském Lahti konají turnaje mistrovství světa.

Padel je raketový sport, který se těší obrovské popularitě především v Latinské Americe a Španělsku. Vznikl v Acapulcu (Mexiko), a to už v roce 1969. V současné době Padel prožívá obrovský „boom“ a závratným tempem se šíří po celém světě. Padelové kurty už můžeme najít v Severní Americe, Austrálii a momentálně se rychle šíří napříč celou Evropou. Brzy se první padelové kurty objeví v Malajzii a poté určitě i v dalších asijských státech. Evropskou „mekkou“ padelu je Španělsko, kde se od roku 1991 vybudovalo celkem až 250 000 padelových kurtů. V současnosti ve Španělsku dochází k situaci, že na rekreační úrovni padel doslova vytlačuje tenis a stává se po fotbale snad druhým nejpopulárnějším sportem v této krajině. Potenciál padelu je obrovský a samotný sport se zvykne označovat jako sport 21. století.

Dá se říci, že padel je jakýmsi mixem mezi tenisem a squashem. Původně se v padeli hráli pouze čtyřhry (ty nadále přetrvávají), ale v poslední době se také začalo s výstavbou singlových kurtů, které se stejně těší velké oblibě. Na soutěžní úrovni se hrají ale pouze čtyřhry.

Domnívat se, že padel je jen lokálním rekreačním sportem by byl velký omyl. Ve světě funguje několik profesionálních okruhů, které organizují zápasy a turnaje pro všechny úrovně hráčů. Nejvýznamnější okruh je Padel Pro Tour (PPT), který funguje od roku 2005 a který sdružuje nejlepší světové profesionální padelové hráče na světě. Stejně jako v tenise existuje světový žebříček profesionálních hráčů.

Pravidla padelu

Padel se hraje na kurtu, který je přibližně o polovinu menší než tenisový kurt (rozměry 10x20 metrů) a zároveň je ohraničený stěnami, tvořenými speciálními nerozbitnými umělými skly, od kterých se míč může odbíjet, což v mnohém připomíná squash. Kurt je však ve středu rozdělený pomocí sítě, což je charakteristické pro tenis. Povrch je tvořený umělou trávou. Stejně jako při tenise se používají rakety, ale ty jsou o polovinu menší než tenisové a nemají výplet. Hraje se s tenisovými míčky, které mají o něco menší tlak, a tedy neskáčou tak vysoko jako oficiální tenisové míčky. Pravidla počítání bodu jsou identická jako v tenise. Co se týká podání, tak to je při padelu možné hrát jen zespodu a raketa může zasáhnout míček maximálně v úrovni pasu. Míč se strany soupeře může dotknout maximálně jednou a potom se musí dostat na opačnou stranu hřiště buď přímým úderem anebo úderem od stěny. V takovém případě už musí soupeř odehrát míč přímo na druhou stranu hřiště (míč se nesmí dvakrát dotknout země). V případě, že míč přímo narazí na sklo, hráč, který úder vyslal, ztrácí bod.